Dnes 30. 12. 2017 jsem se zúčastnila závodu Superprestige v belgickém Diegemu. Celá trať byla poměrně hodně podmáčená a místy i s hlubokými bahnitými strouhami. Startovalo nás 64, což je podle mě strašně moc. Celkem mě překvapilo, že nikdo nekladl důraz na dodržování startovních pozic, protože jsme se mohly klidně posunout o řadu dopředu (to jsem, po příkladu svých soupeřek, také udělala). O startu nemá cenu ani povídat, takže ho rovnou přeskočím. Hned po první zatáčce se slezlo (tedy alespoň na těch místech, kde jsem se pohybovala) a běželo v podstatě až k depu. Od depa se už jet dalo, jelikož to bylo po asfaltu a taky do kopce. V tomhle kopci jsem předjela asi 10 žen. Nahoře byl malý, prudký, pro mě nevyjetelný kopeček. Následovala pasáž s pískem a já mohu hrdě říci, že jsem ji v každém kole projela, i když soupeřky běhaly. Asfaltový sjezd nebyl nijak extra zajímavý, až na pár obrubníčků, které se museli přeskakovat bunnyhopem (vidíte, bunnyhop se hodí i v cyklokrose). Jedna extra bahnitá část, ve které jsem v jednom kole skončila v plůtku (ti lidé, co byli za ním, vypadali velmi zděšeně). Už stačí prouze přejet přes mostek, který ústí do bahnitého moře, vyběhnout schody a jsme v cílové rovince. A můžeme směle pokračovat do dalších čtyř strastiplných okruhů.

Jak je již výše zmíněno, startovalo nás 64, ale sešla se zde světová špička (Sanne Cant, Marianne Vos, Pauline Ferrand-Prévot, …) a já jsem skončila na 32. pozici. Na body to je ještě hodně daleko, ale to nevadí.

PS: Ještě je nutno dodat, že je opravdu velký rozdíl mezi našimi a belgickými cyklokrosovými fanoušky. Ta hrstka lidí, co přijde na náš cyklokros, není nic, oproti místním davům, které se i za prosincového večera přijdou podívat na těch pár zoufalců, kteří se hodinu plácají v bahně.

PPS: Verča ještě dodává, že prý hodně chlastají a jsou velký prasata, protože jim doslova všechno padá od ruky. S tím nemůžu jinak než souhlasit, jelikož se po celé trati povalovaly kelímky od piva.